Žeru Peru

Teacher Zlata, do you like Peruvian food?

Ano, ano, ano. Jídlo je jedním z nejčastějších témat, na která v Peru přichází řeč. A zdaleka neplatí, že na otázku, jestli mi chutná lomo saltado nebo ceviche neexistuje špatná odpověď. Na svých typických pokrmech si Peruánci zakládají a tvrdí (často bez toho, aby vycestovali za hranice své domoviny), že jsou světoznámé a že peruánská kuchyně je ta vůbec nejlepší.

Kromě jídla si Peruánci, jak jste si už možná všimli, potrpí také na svoji historii. A proč si tyto dva prvky nespojit? Peruánci si totiž oblíbili své produkty pojmenovávat po nejmocnějším člověku v zemi. Takže stejně jako my máme Becherovku Zemond, oni mají třeba Inka Chips (velký Inka byl přeci vládcem incké říše, vesmíru a vůbec). Brambůrky se tu nesmaži jen z brambor, ale také z jiných typických plodin jako jsou banány nebo camote (sladká brambora), Inka Corn je samozřejmě z kukuřice.

Co si k tomu dát k pití? Přece Inca Colu! To je místní žlutá odrůda Coca Coly, která chutná jako tutti frutti bonbony a kvalitně vám slepí pusu.

Na závěr ještě malý exkurz: peru v Peru (historku k tématu "peru se v Peru" bych radši nekomentovala). Ze začátku jsem měla děsnou prču z toho, že se místní prací prášky jmenují Bolívar, nikdo z mých zahraničních přátel ale mé nadšení nesdílel. Musela jsem jim tedy vysvětlit, že Simon Bolívar nejdřív z Jižní Ameriky vymetl španělské vládce a teď, když už není koho vymetat, Peruáncům aspoň vypere.

Trujillo. Město, které jsem neměla navštívit.

Za použití velké dávky romantiky by se dalo říci, že jsem se v Trujillu ocitla náhodou. Za použití velké dávky realismu musím přiznat, že mě sem (ano, ještě tu jsem) zavedla vlastní blbost. Původně jsem se totiž neměla vydat na pobřeží severně od Limy, ale do pralesa, do městeček Pozuzo a Oxapampa, založených v 19. století jako rakousko-německé kolonie. Ti, kteří věří na osud, mohou říci, že „on“ to tak nechtěl.

V pátek v 19:10 místního času jsem se začala balit s tím, že to mám za půl hodiny hotové, zajdu podívat za Olliem, který má narozeniny, a odtamtud si chytnu taxíka na autobusový terminál, odkud mi autobus odjíždí v jedenáct. Ze skříně jsem odlepila jízdenku, kterou jsem tam připevnila před několika dny, abych ji později snadno našla. Jen letmo jsem se podívala na informace, které na ní stály. Odjezd: 19:00. Písek písek písek písek písek písek.

Musela jsem nasadit velké úsilí, abych nezačala panikařit nebo plakat. Abych zahnala myšlenky na tyto aktivity, raději jsem se domluvila s kamarádem, že se za ním před půlnocí podívám do jednoho klubu, jak hraje na cajón, tedy bednu, hudební nástroj peruánského původu. Ještě před tím jsem koupila balení King Kongů (čokoládové dobrosti z Chiclaya) pro Ollieho a zašla na návštěvu, při které jsme ono balení s ním, Matúšem, Karou a její americkou kamarádkou spořádali na posezení. Posezení to bylo věru krátké, protože se děvčata a Ollie v časných ranních museli vypakovat na letiště, odkud pokračovali do různých destinací.

Tak se mi stalo, že jsem na hodinu neměla, co dělat, neb jsem se před koncertem s kamarády Malukim (bednista) a Saulem (kolega divák) měla setkat až po jedenácté. Koupila jsem si aspoň ve Starbucks půllitr kafe, abych neusnula (tak nějak se mi stalo, že jsem za poslední tři dny spala dohromady asi dvanáct hodin, z toho sto padesát hodin předešlé noci) a procházela se po čtvrti Miraflores. Tam se nachází i klub Tayta, ve kterém vystupoval Maluki. Maluki ve skutečnosti se jmenuje Martín Santa Cruz (historii jeho přezdívky bohužel ještě neznám) a jeho strýček Rafael byl známým afroperuánským hudebníkem, mimo jiné pořádal festivaly „Cajón Peruano.“ Maluki teď pokračuje v jeho stopách.

Nakonec jsme se všichni sešli, nám divákům číšník donesl pivo ve skleněném džbánku, které jsme si nalili do skleniček jako na limonádu, Maluki a jeho kamarád kytarista-zpěvák začali hrát. Posledně jmenovaný mě trochu dráždil tím, že při zpěvu moc neotevíral pusu a znělo to trochu, jak když jsme v první třídě zpívali „helke medreeké nesedévej e peteke“ (udržela jsem se ale a nezakřičela na něj tmavomodrosvětovou hlášku „vodevři víc hubu“).

O půl druhé ráno už se bohužel zlomily sirky, které udržovaly mé oči otevřené, a vydala jsem se vstříc zaslouženému spánku (čtyři dny po sobě venku už je přeci jen výkon, i když jeden z nich jsem zdvihala jen činky a ruce na smeč, nikoli pivo). Abych to s tím spaním nepřehnala, probudil mě ve čtyři ráno spolubydlící s bandou kamarádů, které nenapadlo nic lepšího než hlučet – to bych snad i přespala – a kouřit – to už bohužel ne. Když jsem vylezla z pokoje a požádala osoby sdílející se mnou vzduch v bytě, zda by mohli prosím přestat kouřit (podmiňovací způsob a slovo prosím berte s nadsázkou), pozdravil mě spolubydla větou „vona je doma.“

V sobotu jsem se sice neprobudila dostatečně odpočatá, zato jsem ale přišla na to, co provedu se svojí dovolenou. Ještě předešlého dne jsem si myslela, že cestu do Trujilla už mi do konce pobytu v Peru nezbyde čas. Studenti prvního ročníku, který spadá pod moji sborovnu (těch máme šest), se tam sice na konci tohoto měsíce vydávají, ale vzhledem k oblíbenosti mé osoby u šéfky školních výletů (vždy mi velice ráda věnuje kyselý úsměv) beze mě.

Nejprve jsem se podívala na letenky, pak mi ale došlo, že se do Trujilla dá lehce – bez nepříjemných šikan – dojet i autobusem, je to přeci na pobřeží. Nelenila jsem a chytila mikrobus na terminál, kde jsem si pořídila jízdenku na týž den v deset hodin večer. Na volný čas jsem si naordinovala balení (samozřejmě až nakonec) a sledování seriálů (další díl Písně ledu a ohně za týden číst nezačnu, zato na pokračování Teorie velkého třesku nebo Chirurgů se budu moci podívat – juchej!).

Dávala jsem pozor, abych na autobusový terminál tentokrát opravdu dorazila. Chytila jsem autobus, na kterém stálo napsané „Panamá,“ tedy ten, který projíždí celou ulici República de Panamá, na které bydlím a na jejíž průsečnici je i terminál. Usadila jsem se tak, abych mohla předním sklem snadno číst jména protínajících ulic a bezproblémově vystoupit na Aramburú. Ve chvíli, kdy jsem zahlédla nápis „Canaval y Moreyra,“ mi došlo, že je něco špatně. Zastávka autobusu Metropolitano „Canaval y Moreyra,“ kterým jezdím každý den do práce, je až za „Aramburú.“ Logicky musí být i ulice Aramburú před ulicí Canaval y Moreyra. Jasně že jo. To je tak, když se člověk moc zamýšlí nad problémy na Blízkém Východě. Naštěstí jsem přejela jen o pár bloků.

Vše dobře dopadlo. Přišla jsem s více než půlhodinovým předstihem, shlédla část utkání peruánských volejbalistek (když jsem přišla, začaly kazit) proti kolumbijskému celku a nasedla ve správný čas do správného autobusu.

Ještě rozespalá jsem z něho v sedm ráno vyskočila. Před terminálem se na mě (jak jinak) vrhly taxihyeny. Že já musím vycházet jako poslední. Hoši proti mně měli desetinásobnou přesilu, +- 8,3. Po dostatečném počtu nádechů a výdechů jsem se jednoho z nich dotázala, zda ví, kde je Plaza de Armas. Jasná páka, za pět soles mě tam doveze. A kde to přesně je? Osm bloků tamtím směrem? Tak to ne, já mám nožičky.

V centru Trujilla ve volební neděli v sedm ráno chcíp pes. Slečna, která mi v pátek prodávala jízdenku, mi sdělila, že autobus bude na místě v devět hodin ráno. Asi zrovna v první třídě chyběla, když se braly číslovky do deseti. Obešla jsem okolní ulice a viděla, že nejsou zrovna chudé na cestovní agentury, ty ale samozřejmě ještě neměly otevřeno. Rozhodla jsem se, že i za hledáním ubytování se raději vydám později (pro zasvěcené osoby dýl).

V osm třicet ráno jsem si (stejně jako na začátku každého jiného výletu, na který se vydávám sama) nadávala, co jsem to za vola. Stejně jako při každém jiném výletu se ale řešení našlo vlastně samo. Mladík s letáky v ruce za mnou přišel, jestli prý nemám zájem o tour. Snad ani sám v kladnou odpověď nevěřil, protože se při mém „jasně“ zatvářil nadmíru překvapeně. Navíc jsem si tour koupila rovnou dvě, první půldenní na neděli a druhou celodenní na následující den.

První den jsem se se skupinou turistů vydala do archeologického komplexu zvaného „El Brujo,“ tedy „Čaroděj“ či „Šaman“, ve kterém se nacházejí tři pyramidy. Návštěvníkům je přístupná jedna, ta zvaná Huaca Cao Viejo. Slovem „huaca“ jsou v Peru nazývány chrámy předkolumbovského původu. Tato pyramida byla postavena již v začátcích nadvlády kultury Moche (ta na severním pobřeží pobývala přibližně v letech 200 – 600 našeho letopočtu). Kromě barevných nástěnných maleb, zobrazujících zubící se lidi, mající také menší kly (nebo větší špičáky, že?), byla v pyramidě nalezena také mumie mladé ženy. Na paní, dnes nazývané Señora de Cao, je krom toho, že byla omotaná sedmdesáti metry látky, speciální fakt, že měla na rukou kérky. Asi byla ve své době dost cool. Prohlédnout jsem si ji mohla v přilehlém muzeu přes sklo a soustavu zrcadel, tak moc si ji tu chrání.

Po návratu do centra Trujilla jsem se šla ubytovat. V hostelu asi tři bloky od náměstí jsem ukecala cenu o více než třetinu a i přes nepřílišnou kvalitu servisu jsem byla spokojená (hůř na tom rozhodně byl šváb, kterého jsem v pokoji zašlápla). K večeři jsem si chtěla dát něco typického, ale jediné restaurace, které byly otevřené, nabízeli „pollo a la brasa,“ grilované kuře, to je taková reklama na mastnotu. Radši jsem si dala tortillu v mekáči, pokecala s vlezlou paní Trujillankou a vrátila se do hostelu.

Doba dovolené pro mě často také znamená dobu, kdy se hodně dívám na televizi. Vzhledem k tomu, že ji už od začátku časů univerzitních ve svých studentských bytech nemám, doháním vše na prázdninových pokojích. Večer se vždy střídají sitkomy a kriminálky, jeden díl za druhým.

Hltání seriálů jsem přece jen na několik hodin přerušila, abych se i jinak kulturně obohatila. Na náměstí se pořádal koncert v latinských rytmech na oslavu nově zvoleného regionálního prezidenta Acuñi (babo raď, jak se v tomto případě řeší pravopis), prodávaly se místní sladkosti, kdo by odolal. „Ne“ jsem neřekla ani noční autobusové tour po Trujillu. Při cestě v horním (otevřeném) patře jsem se mimo jiné dozvěděla, že v Trujillu nějaký ten pátek žil spisovatel César Vallejo. V domě, ve kterém pobýval, je dnes restaurace nesoucí jeho jméno, a kdybyste měl někdo náhodou nadbytek peněz (jeden a půl milionu dolarů – no nekup to) a chuť přestěhovat se, můžete si celou budovu koupit.

Po Vallejovi je tu mimochodem pojmenovaná také univerzita. Zajímavější mi ovšem přišel areál té národní. Její obří kampus totiž obhánějí kilometry zdi poseté mozaikou. Mozaika zatím není dokončená, na hotové dílo se budeme moci podívat až za čtyři roky. Na moment se ale vraťme ke slavnému peruánskému básníkovi: dalším místem, které nese jeho jméno, je Plaza César Vallejo. Tam výše jmenovaný sedí se skloněnou hlavou na lavičce. Považuji za nanejvýš neslušné, že mi nejen nepodal ruku, když jsem se s ním seznamovala, ale dokonce ani nezdvihl hlavu, když jsem pořizovala společnou selfie.

S druhým dnem přišel i druhý výlet do okolí. Ráno jsme zajeli do archeologického komplexu „Huacas de Moche.“ V tomto se nachází (dle novodobého názvosloví) Huaca del Sol a Huaca de la Luna (chrámy slunce a měsíce). Nejprve jsme obhlédli muzeum posledně zmiňovaného, abychom věděli, do čeho jdeme. Měsíc byl pro lidi kultury Moche důležitější než Slunce – lze ho vidět jak v noci, tak ve dne – a možná i proto se dnes archeologové věnují právě pyramidě pojmenované po tomto nebeském tělese (finanční prostředky jim nedovolí věnovat se oběma).

Při prohlídce chrámu mi konečně docvaklo, že „cultura Moche“ a „cultura Mochica“ je jedno a to samé, stačilo mi na to pouhých osm měsíců v Peru. První termín by se do češtiny přeložil jako „kultura Moche,“ zatímco druhý jako „močická kultura“ (bakalářský titul vracet nebudu). Měsíční pyramida má pět vrstev. Postupem času Mochikové dostavovali další patra a zdi a také nanášeli nové vrstvy omítky s obrazy zvířat, lidí i různými ornamenty.

Mezi dopoledním a odpoledním programem jsme byli odvezeni na oběd. Od začátku jsem věděla, že ten si hradíme sami, jen jsem netušila, že v konkrétní turistické restauraci (opravdu měla v názvu spojení „turistická restaurace“). Místům s takovým označením se většinou vyhýbám, stejně jako lokálům, uvnitř kterých se nachází bílý plastový zahradní nábytek. Co naplat, bylo to v místě, kde jsem o jiných možnostech nevěděla. Ke stolu jsem se posadila s milým párem z Limy ve středních letech, který musel v neděli nejdřív odvolit, a teprve potom mohl vyrazit do Trujilla. Aspoň jsem se dozvěděla, že starostku Susanu Villarán v Limě vystřídá na trůnu její předchůdce Luis Castañeda. Ten prý sice krade, ale alespoň zajišťuje stavby a opravy, a proto ho spousta lidí volí.

Odpoledne jsme konečně vyrazili na místo, na které jsem se celou dobu těšila: Chan Chan, město považované za největší město z hlíny na světě (dnes se rozléhá přibližně na 14 km²). Chan Chan bylo hlavním městem království kultury Chimú, která v této oblasti vystřídala Mochiky a vládla zde až do příchodu Inků kolem roku 1450, těch smolařů, kteří si (ačkoliv se jim podařilo podrobit si do té doby největší území v Jižní Americe) nadvlády užili jen několik desítek let, protože je, jak víme, v roce 1532 porazila hrstka Španělů – a již o dva roky později založil Diego Almagro město Trujillo.

Chan Chan se vyznačuje zdmi posetými dlouhými řadami se stejnými znaky – těmito jsou často zvířata, mým oblíbeným obrázkem jsou nutrie, které obcházejí celé první náměstí. Dále nalezneme třeba série ryb, pelikánů nebo mořských vln.

V Chan Chanu už jsem nebyla tak akční, jelikož se mě snažila chopit viróza. Byla jsem ráda, když jsme se po důkladné prohlídce města mohla posadit zpátky do mikrobusu. Na cestě do centra Trujilla jsme se ještě zastavili na známé pláži Huanchaco, kterou obývají kromě stánkařů s doplňky a různými výrobky také pelikáni. V Trujillu jsem si koupila v supermarketu zásoby jídla přibližně na týden, které jsem se chystala během jednoho večera spořádat, a v lékárně prášky proti bolesti v krku. „Kolik jich chcete,“ ptala se slečna prodavačka. V Peru se totiž léky neprodávají po krabičkách, ale po kusech, takže nemáte šanci se dozvědět, co lék přesně obsahuje, jak často se užívá nebo jaké má vedlejší účinky. „To nevím, kolik jich je potřeba, aby zabraly?“ „Tak čtyři.“ Hádejte, kolik jsem jich asi chtěla. „A neobsahují náhodou penicilin?“ „Ne, vy jste alergická?“ Myslím, že už jsem tuto větu jednou použila, ale: Ať žije peruánský zákaznický servis!

Večer mě trochu zaskočil nový díl Myšlenek zločince, ve kterém na konci jeden borec se samopalem po/zastřelil asi polovinu agentů. Tak teď nevím, jak to dopadne.

Poslední den už byl trochu nuda. Já vůbec ty poslední dny nějak nezvládám, v Punu už jsem taky neměla co dělat. V Trujillu jsem ještě zašla do muzea archeologie, které sice nabízelo zajímavé informace o předinckých kulturách severního pobřeží (o archeologii jako takové nic), ale zato jich nebylo tolik, a tak mi to nadlouho nevydrželo. Kolem domu zvaného „Casa de la Emancipación“ jsem musela projít třikrát, abych ho zastihla otevřený. Tam se nachází fotografie německo-peruánské archeoložky Marie Reiche, která po většinu svého života zkoumala obrazce Nazca. Také je musela zrestaurovat, protože podle fotografií přes některé z nich vedly cest, na jiných si někdo udělal políčko. Výstavní prostory dále nabízí stručné informace o Césaru Vallejovi. A to tak stručné, že se sice dozvídáme, že spisovatel zemřel v Paříži, informační tabule ale nezmiňuje, že by někdy opustil Peru.

Nuda během posledního dne má i svá pozitiva: jednak má dobrý vliv na moji čtenářskou gramotnost v cizích jazycích (tentokrát Harry Potter 1 a Píseň ledu a ohně 2), jednak na psaní článků. Tento jsem například zvládla celý v Trujillu (pokud se nic nestane během cesty do Limy, to bych pak s dovolením doplnila). Ideálním místem pro psaní se ukázala být již dříve zmíněná fast food restaurace. Člověk si dá něco k jídlu, posadí se, a pak už si může číst a psát, jak dlouho chce, aniž by ho některý ze zaměstnanců obtěžoval dotěrnými dotazy, a ještě se na prostorných toaletách převlékne z kraťasů do kalhot (plán dodat trochu šťávy mým bílým nohám bohužel nevyšel).

A pak už zbývalo jen chvíli počkat v terminálu na autobus, postěžovat si na zpoždění autobusu a odjet do Limy. A po dovolené už začátek posledního čtvrtletí.

Zpátky do minulosti: Cajamarca aneb Vítejte ve Středozemi

Milý čtenáři, však ty už mě po tom více než půl roce znáš. Vlastně mě znáš déle než většina mých peruánských přátel. Jedna z mých vyučujících, pěkně pofrazeologicku řečeno, lingvistka jak poleno, nám jednoho krásného podvečera vysvětlovala, že literární vědci jsou tak trochu bordeláři, zatímco jazykovědci jsou živočišný druh velmi uspořádaný. No a já jsem se asi trochu nepovedla a snad budu jednou, začtena do Dudena, kazit statistiku. Co tím ale chci říct? Vzpomínáš si, jak jsem Ti jednou řekla, že druhé pokračování školního výletu do Chiclaya nebude, protože jsem ho nenašla? No... tak to stále platí. Za to na mě ze skříně vybafla Cajamarca, tam jsem byla o něco později, v květnu. Kdybych takovouto rychlostí vracela knížky do knihovny, nedoplatím se. Tak mi to, čtenáři, prosím odpusť, a na chvíli se posaď, zavři oči a představ si, že je květen, peruánský podzim, a že se se mnou vydáváš do míst tak důležitých pro dějiny Jižní Ameriky. Pak je prosím zase otevři, do fáze audioblogu jsem se ještě nedostala. Doufám, že si Cajamarku užiješ.

Jestli jsem se zamilovala do nějakého místa v Peru, pak je to určitě Cajamarca. A to nejen do onoho města, kde se před bezmála pěti staletími střetl španělský conquistador Francisco Pizarro s Inkou Atahualpou, ale i celá provincie, která jako by Středozemi z Pána prstenů z oka vypadla.

Do města Cajamarky jsme ve složení Kara, Matúš a já (Ollie se vydal válet na pláž do Máncory a Jordan do Cuska objímat stromy) přijeli během jedněch z mnoha prázdnin, které naštěstí peruánský svatoaugustiniánský školní rok nabízí. Ubytovali jsme se v hostelu asi blok od náměstí Plaza de Armas a zároveň historického centra města. Bydleli jsme v třílůžkovém pokoji s koupelnou, obzvlášť jsme ocenili intimnost koupelny se záchodem, do které z pokoje vedlo neprosklené okno (nechme eufemizmů - byla to prostě díra; naštěstí ale ve výšce dvou metrů). Téměř stejně kouzelné byly dveře bez kliky, otevírající se dovnitř koupelny. Když jsem chtěla ven (nebo, chcete-li, dovnitř do pokoje), musela jsem holt zaťukat.

První den pro nás byl po šestnáctihodinové jízdě autobusem spíše relaxační. Zašli jsme si na oběd - dala jsem si své první morče v životě (nic moc), místní specialitu. Následovala siesta. A po ní další jídlo: pizza v restauraci Nueva York, takže se Kara alespoň na chvíli mohla cítit jako ve své domovině (byl to její "little peace of home," jak to sama nazývá), i když nápoj jsme si dali stoprocentně peruánský - maté z koky. Tato horká tekutina má pomáhat proti výškové nemoci, zvané soroche, kterou lidé často ve velmi kladných nadmořských výškách trpí - Cajamarca leží asi 2700 metrů nad mořem.

Po večeři jsme cestou do hostelu procházeli kolem kadeřnictví. "Nechtěla ses nechat ostříhat," ptala se mě Kara. Vlastně... proč ne? Dělaly na mně tři místní ženy, evidentně šéfová a dvě učnice. Vysvětlila jsem jim, že vlasy chci jen zastřihnout (do příští návštěvy kadeřnického salonu se musím naučit, jak se řeknou roztřepené konečky). Výsledek byl sice mírně kratší, než jsem si představovala, ale lepší, než původní stav. V jednu chvíli jsem málem dostala infarkt: v momentu, kdy se paní šéfová jala upravovat mi ofinu, kterou jsem si nechávala odrůst, aby se mi nad čelem z vlhka netvořily vrkoče. Vypadalo to, že mě její půlky chladnokrevně zbaví, ale naštěstí použila jen prostřihávací nůžky. Mohla jsem tedy jít v klidu spát, o roztřepené konečky kratší.

Druhý den už jsme pojali trochu dobrodružněji. Ráno jsme zašli do jedné z místních agentur, jestli by bylo možné zajet do Cumbemaya, takového místního Adršpachu. I tady mají "Milence," "Starostu" jsem nenašla, zato jsem ale viděla třeba "Lamu" (dvojici "Starosta" - "Lama" jsem vedle sebe postavila čistě náhodně) nebo "Kondora."

Jasně jasně, za tři čtvrtě hodiny vyrážíme. Stačili jsme si tedy ještě skočit do místní pekárno-cukrárny (věc v Peru téměř nevídaná) na snídani a už jsme jeli. Pan průvodce sice uměl anglicky, zato toho ale celkem prd věděl. V porovnání s ostatními průvodci, které jsme ve skalách potkali, prohrával na celé čáře. To nám ale nezabránilo v tom, abychom si procházku místní přírodou téměř nezasaženou moderní civilizací užili. Na cestě jsme narazili na místního ochránce přírody a neporušenosti předkolumbovských památek (zázraky se dějí), který od turistů vybíral prázdné petlahve a zuřivě pískal na Matúše, když se jal překročit potok po starobylém mostu.

Dále jsme potkali několik místních žen, které předly či tkaly, za menší úplatek si je bylo možné vyfotit. Jedna z nich zrovna vytvářela bavlněný alpačí pásek. Musela jsem si ručně zdvihnout bradu, když mi prozradila, že jeden takový tká týden.

Procházka ve třech a půl tisících metrech to byla únavná (vždyť to bylo teprve podruhé, co jsme byli takhle vysoko), a tak jsme byli rádi, když jsme se mohli usadit do mikrobusu, i když nás čekala čtyřicetiminutová kodrcavá cesta zpátky do Cajamarky s plným močovým měchýřem. Ještě před usednutím do autobusu jsem nám zakoupila bonbony z koky, které (jak jinak) pomáhají proti soroche.

Po příjezdu na Plaza de Armas následoval šlofík a pak večeře v restauraci Las Tullpas (česky Ťulpas), kde jsem si tentokrát dala hovězí s opékanými brambory a rýží, na jídelním lístku mezi lokálními specialitami, ačkoliv mi na pokrmu nic speciálního nepřipadalo. Potom zpátky na ubytovnu a odpočívat.

Den třetí jsme zahájili snídaní nasladko, abychom byli posilněni na výšlap na kopec sv. Apoleny. Dožadovala jsem se i čaje, ale bohužel v našem oblíbeném snídaňovém lokálu nešel proud. Kopec to inu není veliký, ale troje nenavyklé gringoplíce měly co dělat. Nahoře prý sedával sám velký Inka, i když pochybuji, že se tam šplhal po svých. Výhled na město je odtamtud ale parádní.

Odpoledne jsme se vydali na výlet s jinou cestovní kanceláří. Průvodce s vestou označenou nápisem "Ministerstvo kultury" byl pravým opakem mlčouna z předešlého dne. Celou cestu do Otuzka nám vyprávěl a ukazoval (trochu si ovšem pletl, kde je pravá a kde levá ruka), co je kde v Cajamarce zajímavého. Na místě nám vysvětlil, že "ventanillas de Otuzco" (tedy Otuzká okénka) nebyla prvním místem, kam místní kdysi ukládali své bližní. Do této nekropole totiž zesnulé vložili až poté, co z nich zmizela kůže a maso, a tak ušetřili spoustu místa.

Cestou zpět jsme zavítali i do mlékárny, přírodní sýr nám naše gringožaludky zakázaly, místní kořalku jsme si ale při další zastávce dát směli. Taky jsme trochu vyprázdnili peněženky, kdo by odolal tričku s nápisem Cajamarca a tematickými obrázky.

Poslední den jsme se vydali do místa zvaného "Baños del Inca," námi s oblibou do angličtiny překládaného jako "Inca Bathroom," dvě nuly, je-li libo. Za pár šesťáků jsme tam dojeli autobusem. Koupat jsme se ale do lázní nešli, jen jsme je omrkli.

Před sochou Inky nás zastavila skupina teenagerů, že dostali za domácí úkol udělat rozhovor s cizinci o tom, jak se jim líbí Peru a jaké jsou jejich domoviny. S tím už jsme měli hromadu zkušeností: jednou dostali žáci snad celého jednoho ročníku naší školy za úkol, aby vyzpovídali zahraniční vyučující; když už se mě takto ptali asi popáté, odpověděla jsem, že se jmenuji Kara Henderson, jsem z Kalifornie, mám mladšího bratra a můj oblíbený film je Pán prstenů. Povyprávěla jsem jim, jak to tedy s námi je. Na otázku, co se tak u nás nosí za oblečení, jsem odpověděla, že já normálně nosím to, co mám na sobě. Rozpačité pohledy mladíci zakrývali jen stěží, řádně si mě ale natočili, aby ve škole ukázali, co že se to v Česku nosí za hrůzu (ponožky v sandálech jsem neměla, jestli vás to zajímá).

Po prohlídce lázní jsme se vrátili do centra Cajamarky. V jedné kavárně jsme si dali velice znepokojující dortík, a tak jsme šli do jiné, abychom ho lepším dortíkem zajedli a neukončili svůj pobyt v místech, ve kterých by klidně mohli hlavy složit Aragorn s Legolasem a Gimlim, špatným zážitkem.

Když se začalo stmívat, seděli jsme už zase v autobuse na cestě do méně romantické Limy.

... A jaká dobrodružství následovala, to už víš. A co nevíš ty, nevím ani já, protože to teprv přijde. Ještě před tím ti ale, čtenáři negermanisto, prozradím, co je to ten Duden. To je německá gramatika, germanistova bible (nepočítáme-li tu gótskou), knížka, která na mě - stejně jako Ty - čeká doma. Znovu se shledáme už za tři měsíce!

Nezodpovědná alergička v džungli

Tak se to někdy stane… Že se rozhodnete být nezodpovědnými. To třeba:

Koupíte letenku pět dní před tím, než odlétáte. V práci totiž máte v pátek volno a trávit prodloužený víkend v zamlžené a zamrholené Limě se vám nechce. Tak proč se nevydat třeba do peruánské džungle, do města Iquitos. Po silnici to nejde, lodí byste tam pluli týden, letadlem jste tam za hodinu a půl. Vaše nejlepší kamarádka v Peru už tam byla, s nikým jiným se vám moc cestovat nechce, a tak se vypravíte sami.

O Iquitos si v podstatě nic nezjistíte. V práci máte ty čtyři dny, než odletíte, výjimečně hodně práce. Ve volných chvílích píšete blog o jiných výletech, abyste toho před tím dalším publikovali co nejvíce. Neodmítáte pozvánky přátel na kafe nebo na volejbal, protože cítíte, že čas v Peru se vám krátí. Před spaním se zmůžete jen na přečtení pár stránek Střetu králů.

V předvečer odletu vyrazíte na večírek. Školní večírek. Kvůli nabitému programu, který zahrnuje i znovuotevření školní kaple, se nestihnete sbalit. Od osmi hodin jste v asijské restauraci, dáte si večeři, po které se vám chce spát, a tak si na desátou naplánujete odjezd taxíkem domů, balení a spánek. Co se ale nestane? Začne hrát hudba, trochu se na židli zavlníte, a to už vás jeden z tělocvikářů odvádí na parket. První tančící odvážlivci - Kařiny oči před vyvalením zachránily až nové brýle. Naštěstí jsou Peruánci nadšení tanečníci a houf učitelů se k vám přidá už při prvním songu. A tak tančíte dál a dál, ve skupině, s matematikářem z vedlejší sborovny, kterého když zahlédnete po ránu, raději se vydáváte jiným směrem, protože si přátelské líbání na tvář interpretuje po svém a jeho ústa se až moc blíží těm vašim. Paříte, v jednu chvíli na sobě máte čelenku s barevnými tykadly, obří brýle a červeného motýlka, ale tak jsou na tom všichni: roztáčí to ředitelka, doktor (ten nejvíc a hned se stane vaším oblíbencem), jindy zakřiknutý vyučující matematiky po padesátce, tělocvikářka v osmém měsíci těhotenství i uklízeči. Část lidí si myslí, že jste opilí, ale zatím jste si nedali ani skleničku. Pivo si dáte, až když vás v těsně předpůlnočním odchodu zarazí Roberto (to je ten tělocvikář, co vám po běhu 10K vyndal barevný bordel z vlasů). Přemluví vás a Karu, abyste s ním a dalšími sporťáky a sporťačkami pokračovali. Nakonec ale posedíte jen v pěti u Pati, další tělocvikářky, která stejně jako Roberto dříve reprezentovala Peru ve volejbale. Učitelé, kteří jsou mladší než vy, se odebírají domů, protože mají druhý den výuku na vysoké (lamy), i těhotná vyučující je (naštěstí) odvezena. A tak si ještě asi dvě hodiny povídáte ve složení Kara, vy, Roberto, Pati a další osoba („Kdo to je?“ – „Nemám tucha.“), která se také účastnila večírku a zdála se být tělocvikářem.

Domů se dostanete tři hodiny před odletem. Roberto vás hodí domů, rychle nastříkáte oblečení repelentem (vzhledem ke své alergii proti poštípání hmyzem vás špetka zodpovědnosti přece je přepadne), shodíte ze sebe uniformu, nahodíte se do sportovního, sbalíte pár kousků oblečení, sprej proti hmyzu a opalovací krém. Ještě zkontrolujete, zda máte pas, letenku a peníze (máte) a razíte zase ven. Před domem chytnete taxíka (to není vzhledem k tomu, že bydlíte mezi několika diskotékami, ani ve čtyři ráno velký problém) na letiště, zkušeně si vyjednáte cenu třicet pět soles. Tam se dostavíte ke správné bráně, posadíte se a snažíte se, aby vám moc nepadala hlava (ta přirozeně neposlouchá). V letadle se vzbudíte jen na chvilku, když před vás položí jídlo. Zblajznete sendvič, usnete a probudíte se až během přistávání v Iquitos.

V Iquitos si najdete tour na celý víkend. Na základě zkušeností se necháte odvézt na Plaza de Armas, tam se většinou nacházejí všechny cestovní agentury. Na letišti se na vás vrhne asi třicetihlavý houf taxikářů, vy se je ale snažíte ignorovat. „Slečno, tak mě snad nechte, abych vám pomohl, ne?“ Nenecháte. Nakonec nasednete do mototaxi (to je takový motorkočár s třemi koly, vpředu motorka, vzadu prostor k sezení), které přijede až přímo před vás. Řidič vám nabídne velice příznivou cenu osm soles, tak naskočíte do „košíku,“ abyste unikli zákazníkuchtivým hyenám. Cesta trvá přes půl hodiny, tak se rozhlížíte po okolí. Na hlavním náměstí se vás řidič zeptá, jestli nepotřebujete s něčím pomoct, ale vy přece všechno víte, všechno znáte. Náměstí vás trochu překvapí: nic moc se tam neděje, žádnou cestovní agenturu nevidíte (a nadáváte si, že jste si přece jen nenechali poradit). Zastaví vás dva studenti, kteří vybírají peníze na bůhvíco. Vhodíte jim tedy do kasičky dva šesťáky a zeptáte se jich, kde byste našli cestovní kanceláře. To oni nevědí, oni jsou studenti a nemají volný čas. Blbost, vy jste přece pedagog a něco o tom, že teenageři volný čas mají, musíte vědět. No... Možná v té ulici, co vede k řece, byste na nějakou narazili. To už je lepší. Ještě než překonáte přechod vedoucí k ulici,  dá se s vámi do hovoru majitel jedné z kanceláří. Tour na tři dny by se našla. Tak jedem!

Ubytujete se v místě zvaném Lodge. Necelou hodinu tam jste vezeni člunem, stejně jako dalších pět účastníků tour. Plavíte se chvíli Amazonkou, která vzniká soutokem dvou řek asi sto kilometrů druhým směrem od Iquitos, pak se přesunete do jejího přítoku. Ubytujete se v jednolůžkovém pokoji s koupelnou - sprchovat se je lepší v noci, to nevidíte barvu vody -, kolem kterého je obtočena síť proti hmyzu. Elektřina funguje několik hodin v noci, a to ještě jen ve společenské místnosti. V noci si svítíte olejovou lampou. V podstatě celý dřevěný hotel umístěný v pralese je ve výšce asi dvou metrů, protože v období dešťů (to začíná během našeho podzimu) je veškerá půda zaplavená. Váš pokoj je velmi prostorný, můžete si posedět u stolu nebo na houpacím křesle. Ve společných prostorách se zavěsíte do hamaky, houpací sítě, ve které dokážete v pohodě usnout, ať už z toho důvodu, že jste toho v noci moc nenaspali, či proto, že vás unavily procházka po deštném pralese nebo horko. Při všech výpravách vás hlídá zkušený průvodce Eduardo, který se v peruánské Amazonii narodil (jeho tatínek byl rybář) a dokáže vám zodpovědět jakoukoli otázku. A pak už můžete dělat různé šílenosti, jako:

• Vydat se na procházku po džungli. Cestou vám Eduardo ukáže exotické rostliny a řekne vám i jejich jména (která zaručeně hned zapomenete, protože jsou za á v jakémsi původním amazonském jazyce a za bé nejste auditivní typ). Stejně tak různé hmyzáky, třeba největší mravence v Amazonii. Když na stromě najde termity, nadšeně k nim strčí ruku a nechá je na sebe vlézt. Oni totiž neštípou a zároveň působí jako přírodní repelent, když si je po sobě rozpatlete. Eduardo na rozdíl od vás nemá žádné štípance, a to přesto, že vy na sebe nastříkáte hektolitry repelentu. Samozřejmě až po tom, co na vaší kůži zaschne opalovací krém s faktorem sedmdesát. Štípance pak mažete fenistilem, ale ještě pár dní po návratu do hlavního města se budete v noci probouzet, jak vás kůže bude svědit.

• Pochovat si amazonská zvířata. V nedaleké vesnici mají savce, ptáky i hady, kteří sice žijí u lidí, ale nikdo je nedrží v klecích. Na ruku se vám posadí papoušek, vylézt na vás může opice. Těch tam najdete několik druhů, třeba „mono araña,“ pavoučí opice, je ale na pochování moc velká. Zato si můžete podržet lenochodí mládě, které se přestane hýbat, když ho správně chytnete, a vypadá, jako by dělalo kung-fu. Vy ho ale samozřejmě chytíte blbě, takže vás chytne za prst a nechce se pustit. Anakondu si radši jen pohladíte (a vyskočíte tři metry do vzduchu, když zasyčí). V jiné vesnici si také prohlédnete kosmana, nejmenší opici světa, kterou má asi pětiletá holčička jako domácího mazlíčka.

• Po ránu sledovat ptáky. Pomalu se po šesté ráno, tedy v době, kdy jich můžete zahlédnout nejvíce, budete na loďce pohybovat na jezírku. Uvidíte jak velké pravěké ptáky hoacin, kteří nějak zapomněli vymřít (a to přesto, že neuletí více než několik desítek metrů a vlhko jim nedělá dobře, a tak po ránu vysedávají vysoko na stromech a čekají na východ slunce), tak malé ptáčky, kteří hopsají po listech vodních rostlin.

• V noci pozorovat tarantule. Ve dne tyto pavouky nenajdete. Když ale vyrazíte v noci s baterkou (stačí na cestu z lodge k řece), potkáte tarantule snadno. Některé jsou prý neškodné, Eduardo vám to dokáže tím, že je trochu polechtá na nožičkách, takže se začnou hýbat. Velké jsou asi jako vaše dlaň.

• Vyrazit na lov kajmanů. Původně je chcete jen pozorovat a vyfotit si je v jezírku u ubytovny. Plavíte se v noci na lodi, červená očička kajmanů ale nikde nevidíte. Tak vás Eduardo vede po břehu dál do lesa, až jednoho krokodýla uvidí. Vám chvíli potrvá, než ho taky spatříte, protože kajmánek má asi jen čtyřicet centimetrů. Když se krokodýlka snaží očima najít ve vodě už druhý člověk a trvá mu to, průvodce se na pozorování z dálky vykašle, zamíří k vodě a kajmana chytí. Aspoň se s ním můžete vyfotit. Musíte ho chytit pod krkem, to vám pak nic neudělá, ale zase ne moc, abyste mu neublížili a aby následně mohl po svých zase zamířit do vody.

• Zahlédnout delfíny. Dva večery se kvůli tomu pohybujete na motorovém člunu řekou. Sladkovodní delfíni jsou buďto menší šedí a více skáčou, nebo větší růžoví, kteří vám většinou ukáží jen horní ploutev. Při západu slunce ale barvu nebudete schopni rozeznat. Nakonec je uvidíte i při cestě nazpět do města Iquitos, když už se o to ani nesnažíte.

• Chytit piraňu. Člunem zajedete do mělčí vody. Uvědomíte si, že jste na lodi neviděli žádné pruty. Stačit vám totiž bude klacík, vlasec, háček a trocha syrového kuřecího masa. Vám pirani maso oprskle ujídají a chytit se nenechají, zatímco Eduardo i kapitán malou rybu uloví. Trochu teda podvádíte a vyfotíte se s cizí piraňou. Když se budete chtít přesunout na jiné místo, přestane vám fungovat motor. Na břehu si asi hodinku počkáte a pak vás zachrání posádka většího člunu, který míří do lodge.

• Navštívit původní amazonské obyvatele. Vydáte se na návštěvu třeba za kmenem Yahua. Naštěstí si pro vás na uvítanou nepřipraví typický nápoj z juky, místní hlíznaté rostliny, jehož kvašení je způsobeno žvýkáním rostliny. Zato si s nimi zatančíte nebo dlouhým nástrojem vystřelíte šipku (na jejich hrot se běžně umísťují přírodní jedy, díky nimž je možné paralyzovat zvířata). Náčelník nemá nátělník, ale jen sukni, stejně jako ostatní dospělí muži i ženy. Z těch si horní část těla suchými listy zakrývá jen málokterá. Některé děti mají na sobě vytahané kraťasy, jiné běhají nahaté. Prodají vám pár náramků, náhrdelník s mrtvou želvou nebo lebkou kajmana odmítáte. Vytvoříte jak skupinové foto, tak samostatné s náčelníkem a vracíte se zpátky do osady, kde jste ubytovaní.

• Objímat stromy. Prý si můžete něco přát. Některé účastnice výpravy to asi budou brát dost vážně, vy si ale jen pomyslíte „strome, kamaráde“ a přátelsky ho poplácáte po kmeni. Na jiném stromu kamarádovi si zase zahrajete na Tarzana a pohoupáte se na liáně, bez toho by to nešlo.

• Dát si špagety, co rostou na stromě. Jídlo (které nám bylo podáváno třikrát denně) bylo na ubytovně vynikající – snad poprvé v Peru, kdy bylo zahrnuto v ceně zájezdu. Čerstvá zelenina, čerstvé ovoce, místní ryby... A taky špagety, co se jmenují chonta a prý rostou přímo na palmě vedle vašeho pokoje. Samozřejmě se nejedná o těstoviny, na talíři je najdete jako součást zeleninového salátu.

Vrátíte se do Iquitos a během hodiny si projdete jeho centrum. Ačkoliv to Eduardo nemusí dělat, provede vás po městě. Ukáže vám nejstarší hotel, který byl v Iquitos postavený (ale dnes už patří vojsku) nebo dům, který postavil Gustave Eiffel (taková hranatá plechovka). Pozve vás taky


na zmrzlinu z amazonských plodů nezapamatovatelných jmen (fakt). Pak vás odvede před agenturu, kde jste si nechali batoh, a rozloučí se s vámi.

A nakonec... nakonec se vrátíte i zpátky do Limy. Před cestovkou si chytíte další mototaxi. Budete mít spoustu času, takže se smějete, dokonce i za břicho se popadáte, když motorce spadne řetěz a řidič musí mototaxi převrátit a řetěz nahodit s pomocí technika, posedávajícího poblíž. Na pidiletišti v Iquitos si docela posedíte, protože let Peruánských aerolinií do Limy bude o tři čtvrtě hodiny opožděn. Nakonec se ale do letadla dostanete a pokecáte se Španělem, který je s rodinou na dovolené. V Limě se opět vyhnete taxikářským hyenám a taxi si radši najdete sami až za branami letiště. Jste unaveni, a tak se po příjezdu jen přeměníte do stavu, ve kterém můžete jít druhý den do práce. A pomalu začnete přemýšlet, kam pojedete příště.

Do Puna a z Puna

Autobusem to začalo i skončilo:

Krátce před šestou hodinou odpolední vyrazil ten první z Copacabany. Seděla jsem sama, což bylo příjemné, po mé levici asijský pár kolem třicítky. Chvíli trvalo, než jsme se dostali k hranicím. Ve městě, kterým jsme projížděli, nám totiž připravili překvápko: kupu písku přes oba pruhy hlavní silnice. Auta neměla problémy vzít to jinou nepříliš dlouhou trasou, pro dvoupatrový autobus objížďka zas taková hračka nebyla.

Asijská spolucestující z toho byla celá nesvá, asi jí nepomohlo ani to, že jsem vedle ní troubila jak slon, protože jsem měla z chladných copacabanských (a jedné isladelsolské) nocí parádní rýmu. Trvalo aspoň půl hodiny, než jsme se vymotali, a pokračovali po hlavní. Sightseeing dosáhl dalšího levelu.

Pak už šlo vše celkem hladce. Sice jsme měli zpoždění, ale takové věci mě už v případech, kdy nikam nespěchám, nestresují – naopak mě kupa písku a vystrašená cestující docela pobavily. Byla jsem unavená, a tak jsem se v Punu zmohla akorát na nalezení ubytování přímo u autobusového terminálu a usnula.

Ráno jsem se probudila brzy. Čapla jsem batoh a vyrazila (bez mapy, jak jinak) do města. Přibližně jsem věděla, kde by se mělo nacházet náměstí Plaza de Armas, a na přesnou lokaci jsem se doptala. Našla jsem agenturu, která mě odpoledne vezme na plovoucí ostrovy etnika Uru, které se nacházejí na jezeře Titicaca.

Měla jsem hlad jako vlk a chtěla si někam sednout na snídani, značnou chvíli mi ale trvalo, než jsem našla vhodnou (a téměř jedinou otevřenou) kavárnu. Cestou z hostelu jsem narazila na spoustu snídaňových menu, jenže ta obsahovala jídla jako lomo saltado (hovězí směs s hranolky a rýží) nebo arroz con pollo (doslova rýže s kuřetem), a těm přeci jen dám přednost k obědu.

Nakonec jsem tedy zalezla do útulné kavárničky, kde jsem si objednala jejich „ekologické menu“ (obsahující ovocný salát, jogurt, toustíky, čaj a džus). V Punu se asi inspirovali copacabanskou rychlostí servírování, a tak od donešení prvního komponentu menu do posledního uběhlo asi čtvrt hodiny. Každopádně jsem se celkem dobře a zdravě nasnídala.

Do odjezdu na pobřeží zbývaly ještě asi dvě hodiny, a tak jsem se rozhodla zajít ještě jinam, na dortík. Vyfotila jsem si náměstí, na podrobnější prohlídku města nebo návštěvu muzeí už mi po více než týdenním cestování nezbývaly síly. A co dělat, když máte volnou chvíli a nudíte se? Přece dát si dortík! Nejlépe ještě se zmrzlinou a ovocným koktejlem. A otevřít k tomu Hru o trůny.

Po poledni nastal hlavní (a, přiznejme si, jediný nezahrnující jídlo) bod programu: návštěva plovoucích ostrovů. Urové je stavějí z vodních rostlin, v podstatě je to stálý proces, protože se ostrovy postupem času ničí a je třeba je obnovovat. Ve vodě je samozřejmě zabezpečují, ale občas se prý stane, že zapomenou a ráno se i s ostrovem probudí jinde, než usnuli.

Ostrovy to nejsou velké, na každém bydlí jen několik rodin. Jedna taková rodina běžně bydlí v malém domku, jenž stejně jako ostrov je rostlinného původu. Jedinou kamennou budovou na ostrově je vždy společná kuchyně.

Na ostrově nás vítá prezident, každý ostrov jednoho takového má (a celkem jich tedy na ostrově Titicaca najdete kolem třiceti). Ukazuje nám, jak se takový ostrov vytváří nebo jak postavit typickou loď Urů. Ženy a děti nás vybízejí ke koupi ručně vyráběných produktů a také nás vezmou k sobě do ložnice, tedy jediné místnosti jejich příbytků. A ať si klidně vyzkoušíme jejich oblečení a vyfotíme se. Za deset soles se můžeme typickým plavidlem dopravit na jiný ostrov. Ze začátku se do lodi posadí asi jen polovina výletníků, ale nakonec pod psychickým tlakem jedeme všichni. Loď čeká, než nasedne poslední člověk. Ženy nám ještě zazpívají v několika jazycích a pápálálá.

Na druhém ostrově nalezneme ještě více stánků s místními ručně vyráběnými produkty. Také je možné se tam naobědvat nebo poslat pohled z plovoucí pošty. Ostrovy jsou hezké, ale na můj vkus až příliš zaměřené na turisty. Tak mi ani nechybí, když odplouváme nazpět do města.

Tam mám ještě moře času. Chvíli si čtu na Plaza de Armas, po západu slunce si dávám těstoviny v italské restauraci... A pie de limón, nejlepší citronový dortík, který jsem zatím v Peru ochutnala. Nechám se odvézt k terminálu (v noci radši taxíkem než pěšky). Už se i docela těším do Limy na svou postel, na teplou vodu ve sprše, dokonce i do práce.

Autobus do Cuska, odkud mi letí letadlo do hlavního města, má samozřejmě zpoždění. Sednu si na sedadlo, sklopím ho, protože si chci zdřímnout, ale opěradlo se vrátí do původní pozice. Není možné ho v pozici pololežmo zastavit. Počkám tedy, až nastoupí většina cestujících, a jdu požádat o jiné sedadlo stevardku. Ta to moje vyzkouší a tvrdí mi, že je vše v pořádku. Opakuji svůj požadavek, na rozbitém sedadle šest hodin sedět nebudu. To už nás sleduje většina cestujících v druhém patře. Sedadlo rozbité není, říká. No to teda je. „Mohl by sis s ní vyměnit sedadlo, ona si stěžuje,“ ptá se stevardka jiného cestujícího tónem říkajícím, že já jsem ta kráva, co si vymýšlí. „Takže tohle je vaše řešení, dát rozbité sedadlo jinému cestujícímu?“ Všeobecný smích. „Ale to sedadlo není rozbité.“ Přizpůsobivý mladík si nicméně sedadlo se mnou vymění.

Náš stevard, náš pán.

Známka Copacapunku

> V taxíku neplatil víc než čtyři soles, myslel si, že je to známka punku  <

Chvíli jsem si myslela, že se do Copacabany živí nedostaneme. Téměř celou cestu z centra Cuska k terminálu se totiž Ollie hádal s řidičem, jestli zaplatíme čtyři soly nebo pět, a vypadalo to, že nás řidič spíš než k terminálu zaveze do nějaké temné uličky a zavraždí nás. Jak sami vidíte, k žádnému zákeřnému činu, za který by hrozilo odnětí svobody, nedošlo.

Já bych onomu řidiči tu sedmikorunu navíc klidně dopřála, cena pět slunců mi vzhledem ke vzdálenosti a tomu, že to bylo v noci, připadala přiměřená, jenže Ollie byl k nezastavení. Nakonec stejně neměl drobné a platila jsem já. Alespoň dohlédnul, aby mi řidič na pětisolovou minci, kterou jsem mu podala, vrátil.

V terminálu jsme se užuž hrnuli k autobusu, avšak zastavila nás rázná dáma, že nejprve máme zaplatit TAME. Co si představuje pod takým pojmom TAME, nám nesdělila. Mají tam k tomu speciální budku, k placení TAME. Poplatek činí jeden sol a ráda bych věřila, že se využívá k provozu terminálu.

> Autobusy nejezdily nikdy na čas, mysleli, že je to známka punku <

„Tak už máme TAME,“ hlásil Oliver z dálky. A byli jsme vpuštěni k autobusu. Respektive k místu, kde se dle mého měl čtvrt hodiny před odjezdem nacházet. Ani jsme snad nečekali, že by přijel na čas... Kdyby aspoň nebyla taková zima. Zpoždění to nebylo tak strašné, v rámci desítek minut. Když jsme nadšeně vtrhli do autobusu, že nám snad bude konečně tepleji, čekalo nás zklamání.

Zima v autobusu mě skoro nenechala spát. Prohloupila jsem, když jsem si batoh s částí oblečení odložila do zavazadlového prostoru, místo u okýnka tentokrát nebylo výhodou. Aspoň jsem si vzala čepici a rukavice, přes obličej jsem si nahrnula rolák a doufala, že brzy budeme na autobusovém terminálu v Punu, kde jsme – předpokládali jsme, při nákupu jízdenek jsme velmi přesné instrukce nedostali - měli přestupovat.

A tak se i stalo: V Punu většinu cestujících vzbudil řidič, že dál se nejede, a ať mažou ven z autobusu. Jak bude naše cesta dál probíhat, se nám podařilo zjistit brzy. Vystavili nám nový lístek na trasu Puno/Copacabana a po hodině jsme měli jít k terminálu číslo dvě. A opravdu jsme tam čekali, ale autobus nikde. Řidiči ostatních společností si z nás dělali legraci (myslela jsem), že budeme odjíždět nejdřív za hodinu. Vtipné to pro nás nebylo především proto, že se jejich komentáře ukázaly býti pravdou.

Do Copacabany to šlo celkem rychle, navíc vycházel jmenovec peruánské měny, takže se i oteplovalo. Na hranicích jsme nejprve navštívili peruánské celníky – byl poslední den mého peruánského víza, náhodička – následně jsme se přes hranici dostali k těm bolivijským. Do pasu jsem dostala razítko dovolující mi zůstat v zemi pojmenované po slavném bojovníku za svobodu měsíc.

Nasedli jsme do autobusu a zamířili kolem jezera Titicaca dále na východ. Cestou jsme ještě natankovali, velice se mi zalíbila benzinová stanice sestávající z bolivijské ženy, kanystrů benzinu a obřího trychtýře. Při vjezdu do Copacabany jsme zaplatili další poplatek, asi že budeme škodit tamnímu ekologicky založenému společenství.

Když jsme se rozhlíželi, kam bychom uložili svá zavazadla a v noci i sebe, nápad k nám přišel po svých. Byl poměrně vysoký, měl blonďaté vlasy a hovořil španělsky se silným německým přízvukem. Raphael, jeden ze stážistů v Limě. Vzal nás do hostelu, kde přespával, vysvětlil nám, že se vrátil z Isla del Sol, jak se na ostrov dostat a kde případně přespat. To bychom měli vyřešené.

> Zákazníky nechávali dlouze čekat, mysleli, že je to známka punku <

Batožinu jsme nechali v hostelu, s Raphaelem, který ten den Copacabanu opouštěl, jsme se rozloučili a vyrazili jsme na průzkum. Soly jsme vyměnila za bolivianos a už jsem mohla i na oběd. Po krátké obhlídce pobřeží a poté, co jsme okoštovali místní pilsen, se ozvaly naše žaludky. Vzali jsme je na střešní terasu několik desítek metrů od jezera a objednali si meníčko.

S takovým donešením jídla je v Bolívii asi hodně práce, protože nejprve jsme dobu čekali na polévku, poté ještě déle na druhé jídlo (číšník si mezi prací stačil zahulit a posedět s jinými hosty). Člověk málem během oběda dostane znovu hlad, jak to trvá dlouho.

Každopádně i zákusku jsme se dočkali a mohli jsme na pokoj. Ollie se vydal na kopec nad městem, já jsem upřednostnila spánek. Když jsem se vzbudila, můj anglický kamarád byl zpátky. A taky byl čas na večeři.

> Dost se nasytila, i když po tom blila, myslela, že je to známka punku <

Prošli jsme si město, obhlédli lokály a vybrali jednu zaplněnou hospůdku. V Jižní Americe je vždy lepší vstoupit do restaurace, ve které jsou lidi. Mělo by to znamenat, že tam mají dobré jídlo, nezpůsobující bathroom emergency. Opět jsme si objednali menu, my na kombinaci hodně jídla za málo peněz docela ujíždíme.

Servis byl ještě pomalejší, na vině snad ani nebyla číšníkova pomalost způsobená z části příslušností k bolivijskému národu, z části návykovými látkami, ale fakt, že tam byl na celou hospodu sám. Večeře nám zabrala dvě hodiny. Poté, co jsme konečně dojedli, jsme téměř běželi zpátky do hostelu zachumlat se do postele, protože zima byla ukrutná.

V noci jsem se probudila a dala se znovu do běhu. Dovnitř jsem večeři cpala dvě hodiny, ven se jí chtělo daleko rychleji. V Peru jsem po příjezdu na záchodě strávila skoro týden, bolivijské uvítání bylo přece jen kratší. A Ollie si zase spinkal jako nemluvně.

Druhý bolivijský den jsem byla schopná akorát návštěvy obchodu, zakoupení několika bochníčků chleba a vody a zalezení zpět do postele. Oliver zatím vyrazil na Isla del Sol, protože by už v Copacabaně neměl co dělat, dvoučlenná anglicko-česká skupina se rozdělila (ke shledání znovu došlo až na letišti v Cusku). Televizi jsem na pokoji neměla, naštěstí jsem si ale na cesty vzala svůj nový kindle, který mi přivezl Sean ze Států. Rozečtenou Válku s mloky jsem brzy dolouskala. Protože jsem měla čtečku velice čerstvě, jedinými dalšími knihami na ní bylo všech pět zatím vydaných dílů Písně ledu a ohně. Anglicky. Aspoň jsem věděla, že se mi nemůže stát, že bych do konce dovolené neměla co číst. A zároveň že pan Kindle hovoří plynule anglicky a když neznám nějaké slovíčko, rád mi ho vysvětlí.

Následujícího rána jsem se cítila skoro dobře. Sice ještě trochu malátná, na další den v posteli ale ne. Dala jsem si studenou sprchu, usušila na sluníčku vlasy a sbalila si batůžek. Sešla jsem do jídelny na snídani a velice od/nerozvážně vypila mléčný koktejl z papáji.

Dokráčela jsem k přístavu, koupila si lístek na odpolední loď na jih ostrova a vrátila se do města. Protože jsem někde v Cusku vytrousila svůj starý dobrý fialový šátek, pořídila jsem si v Copacabaně nový s lamami. Pak jsem se posadila do jedné z kaváren, četla si, psala blog o cestování po Cusku a Machu Picchu a v rámci diety si dala citronový dortík, svůj oblíbený. Je třeba vyzkoušet, jestli ho náhodou v Bolivii nešidí.

Cesta lodí trvala přes hodinu a celou cestu se mi (překvapivě ne kvůli koktejlu a dortu) chtělo na záchod. Šplouchání vody zrovna nepomáhalo. Ono by se tam určitě dalo dorazit i rychleji, ovšem to by lodě pro turisty nesměly plout rychlostí Michaela Phelpse se zlomenou nohou.

Na ostrově se ke mně přihnali zástupci hotelů na ostrově - ty jsem odmítla a radši si šla ubytování najít sama. Nakonec jsem byla jedinou obyvatelkou hostelu přímo u jezera s parádním výhledem. Chvíli jsem si opět procvičovala čtení v anglickém jazyce a psaní v tom rodném. V sedm hodin večer byla všude tma. Měla jsem hlad, a tak jsem sestoupila do restaurace, kde jsem ke svému překvapení potkala jen dva hosty; prý ale stále vaří a pizzu mi udělají. Když mi ji číšník donesl, byla jsem v restauraci sama. Nijak jsem proto neotálela, aby se i personál mohl odebrat domů.

> Do pokoje lezla jedině oknem, myslela, že je to známka punku <

Při zpáteční cestě nade mnou svítila spousta hvězd, věc v Limě doslova nevídaná. Našla jsem Velký vůz, jediné souhvězdí, které poznám, a zalezla do pokoje. Než jsme se já, pavouk a můra dali ke spánku, uvědomila jsem si, že jsem nezamkla dveře. Ony se zevnitř ale zamknout nedaly. Sice jsem si říkala, že na liduprázdném ostrově mě jen těžko někdo ukradne, jenže co kdyby. Otevřela jsem okno, vyšla dveřmi ven, zamkla a vlezla dovnitř oknem, které jsem následně zavřela. Pak už jen pár vražd ve Hře o trůny jako večerníček a dobrou noc.

Po brzkém probuzení (za poslední dva dny jsem toho naspala opravdu dost) jsem z okna nejdříve vystrčila hlavu, než po vzoru Spejbla (tak jsem si došel domů pro lopatu a vykopal jsem se) jsem z něho vylezla a odemkla si dveře. Paní domácí by se asi dost divila. Ta se dostavila o hodinu později a udělala mi snídani.

> Vždycky cestovala zásadně bez mapy, myslela, že je to známka punku <

Ještě před devátou jsem se vydala na pochod z jihu ostrova na sever. Prodejci jízdenek (či plavenek?) do Copacabany mi prozradili, že na severu se zdvihá kotva o půl druhé odpoledne (to jest když tam do tři čtvrtě dojdu, loď ještě stihnu, říkala jsem si).

Tištěnou mapu jsem neměla, vyfotila jsem si aspoň tu, která byla dole na ceduli. Pro začátek jsem se vypravila nahoru, abych se pořádně rozhlédla, kam půjdu. To mi zabralo pěknou chvíli. Pobřeží nepobřeží, byla jsem skoro ve 4000 metrech, šlo to ztuha. Když jsem se vydrápala až do výšky 4020 metrů nad mořem, zeptala jsem se dvou místních, kudy se jde ke chrámu Slunce. Chvíli se na mě dívali, jako když o něčem podobném v životě neslyšeli, pak ale si jeden z nich rozpomněl, že bych snad měla o něco sejít, a tam že prý bude stezka.

Stezek bylo v lese nepočítaně. Jednou jsem se dala na jih, kde jsem tušila, že by chrám měl být. Po vršku jsem se dostala až skoro na nejjižnější cíp ostrova a cestou jsem dole uviděla budovu, která by mohla být i předkolumbovským chrámem. Při představě, že bych lezla dolů a opět nahoru (a třeba to ještě nebyl onen chrám), moje nohy značně protestovaly.

Dala jsem si aspoň sušenku na dobití baterek a vyrazila směrem na sever, orientujíc se podle slunce, výhled na jezero jsem stále měla po pravé straně. Brala jsem to po cestách, které běžně využívají k pohybu po ostrovu místní. Prošla jsem i několika vesnicemi. V jedné mě zastavili dva chlapci s tím, jestli je nevyfotím. Měla jsem menší podezření, že se z toho vyklube něco nekalého, ale převážil pocit, že kluci doma třeba foťák nemají a rádi se předvádějí. Fotku jsem pořídila a ukázala jim ji na obrazovce. „Musíš zaplatit.“ Aha, je to tady. Dala jsem jim pár bolivianos s komentářem, že by asi bylo správnější, kdyby mi nejdřív řekli, že se za fotky musí platit. Co jsem měla dělat...

Přibližně hodinu trvalo, než jsem narazila na jiné turisty, putující opačným směrem. Zato jsem potkala pána na stromě, jak řeže větve eukalyptu. Cestou jsem pořídila tuny fotek, došlo i na selfies a dokonce jsem se naučila použít časovač, abych si pořídila i nějakou „neselfie.“ Za dvěma třetinami jsem začala potkávat více turistů: těch, kteří dopoledne připluli na sever, během dne dojdou na jih a odpoledne se vrátí do Copacabany.

> Odpadky házeli zásadně do vody, mysleli, že je to známka punku <

A tam jsem se vrátila i já. Před první hodinou odpolední jsem se nacházela v severní části ostrova, koupila si jízdenku a energii na cestu v podobě Coca Coly a Milky Way. Pobavil mě jeden z bodů pravidel pobytu na ostrově: odpadky si mají lidé ozvézt jinam, protože na ostrově se nerecykluje.

Plavba nazpět byla ještě delší, protože Copacabana leží jižně od ostrova. Rozvalila jsem se na střechu lodi a užívala si sluníčka, protože za dva dny jsem opět měla být v zamračené Limě.

„Tos asi upad, ne,“ nadávala jsem cestou v duchu členovi posádky jedné z lodí mířící opačným směrem. Amigo si evidentně vzal z cedule příklad a než aby vyhodil petlahev na ostrově, vrhnul ji do jezera.

V Copacabaně proběhlo všechno v pohodě. Koupila jsem si jízdenku do Puna, své další zastávky, snědla obřího hamburgera, koupila si ještě více čokoládové energie na cesty a utratila zbytek bolivianos za dárky, v jednom z obchodů jsem si poslechla ódu na Evo Moralese. Byl první srpen, den výročí bolivijské nezávislosti.

Překvapení výletu na závěr: autobus z Copacabany vyrazil několik minut před plánovaným odjezdem!